František Muzika (1900–1974)

Významný představitel české meziválečné avantgardy František Muzika za sebou zanechal bohaté a zcela jedinečné malířské, kreslířské a grafické dílo jednotného duchovního obsahu s prvky mystiky a hluboké symboliky. Během své plodné tvůrčí dráhy si prošel nejprve picassovsky laděným neoklasicismem, následně spojil své estetické cítění s generací Devětsilu, ponořil se plně do organického vesmíru přírodních mikrostruktur a fantaskních architektur a osvojil si imaginativně surrealistický projev, aby ho v těsném závěru své tvorby posunul k osobité výtvarné poetice, které vtiskl vlastní formu i obsahy a kterou rozvíjel plynule ve volné souvislosti se světovými informelními proudy. Zasáhl též do oblastí typografie, scénografie a výtvarné kritiky.

 

Vystudoval pražskou Akademii u profesorů Jakuba Obrovského, Karla Krattnera a Jana Štursy (1918–1924). Po ukončení studia absolvoval stipendijní pobyt v Paříži na prestižní Académie des beaux-arts. Již v roce 1921 se stal členem Devětsilu, roku 1922 přešel do SVU Mánes a od roku 1923 působil v rámci Nové skupiny. Na konci dvacátých let získal pozice uměleckého ředitele nakladatelství Aventinum a redaktora časopisu Musaion, později tvořil knižní ilustrace pro nakladatelství Melantrich. V průběhu let 1927–1947 navrhl z pozice hostujícího výtvarníka pro pražské Národní divadlo na třiačtyřicet divadelních výprav. V letech 1929–1946 zároveň pracoval jako scénograf v Zemském divadle v Brně. Po druhé světové válce vstoupil jako pedagog na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu do čela Speciálního ateliéru užité grafiky ke knižní úpravě a plakátu.