Mohyla II z roku 1960 stojí na počátku rozsáhlejšího obrazového cyklu (1960–1964), v němž se Muzika vyrovnával s finální otázkou lidské existence prostřednictvím monumentalizovaných kamenných útvarů vznášejících se nad zvětralými skalisky jako tragická maska osudu. Námět mohyly se přitom nezrodil náhle: první kresebné záznamy sahají k uhlem a rudkou provedené Mohyle I z roku 1952, bezprostředním předchůdcem obrazu je pak uhlová kresba téhož názvu z roku 1959. V rámci malířského cyklu je Mohyla II kompozičně i tvarově nejblíže obrazu Mohyla V (olej na plátně, 1964, 149 × 100 cm), jenž je dnes součástí sbírek Galerie moderního umění v Hradci Králové (inv. č. O 768). Ústřední motiv – pevně ohraničená organická hmota levitující bez tíže nad zemí – je příbuzný souběžně vznikajícím cyklům Hnízdo a Larva, jež sdílejí týž obrazotvorný princip: bytost vymaněnou ze zemské tíže. Povrch formy pokrývá hustá síť mikrostruktur balancujících na hranici figurace a abstrakce, připomínajících biologickou tkáň i záznamy lidského gesta, které vědomě souzní s dobovým informelem. Muzika však nepřejímá jeho uvolněnost barevné struktury, nýbrž naopak uzavírá tvary do zřetelných kontur. Jeho hluboké poučení evropskou malbou od manýrismu po baroko se projevuje v precizně vyváženém vztahu mezi hmotným útvarem a prázdnotou pozadí, jež není pasivním zbytkem, ale aktivní silou vůči níž forma čerpá svoji naléhavost. Mohyla II tak není ani přizpůsobením dobové módě, ani jejím odmítnutím; je jejím básnickým přepisem do jazyka výtvarné imaginace, jejíž kořeny sahají hluboko do dvacátých let minulého století.
Dílo pochází z rodinného dědictví po umělcově choti. Na rubu je opatřeno autorským číslem 805. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Vytvářel jedinečný celek, jenž je nesmírně vizuálně přitažlivý a v sobě zahrnuje nadčasové momenty, vymaňující obraz z jeho svázanosti s estetikou počátku šedesátých let. Tak jako v případě dalších souborů byla Mohyla II východiskem obsáhlejší řady obrazů. Z hlediska směřování Muzikovy pozdní tvorby stojí na počátku jeho velkého návratu, jenž mu zajistil pevné místo na evropské umělecké scéně, dosažené již za autorova života. […]“).