Toyen (1902–1980)

Fenomenální malířka Marie Čermínová, známá pod záhadným pseudonymem Toyen (zřejmě odvozeným od francouzského slova citoyen), patří mezi nejvýznamnější a nejsvobodnější tvůrčí osobnosti minulého století. Byla přední představitelkou surrealistického proudu nejen v českém výtvarném umění, ale i v kontextu celoevropském. Její dílo se vyznačuje originalitou, mimořádnou výtvarnou kvalitou, zároveň však dokáže v divácích vzbudit neurčitý, ale o to silnější pocit neklidu díky odvážné představivosti a nevídané intenzitě výrazu. Ačkoli byly její životní osudy velmi pohnuté, dokázala ve své tvorbě při vší dynamičnosti zachovávat autentičnost a vnitřní konzistenci.

 

Toyen studovala na pražské Uměleckoprůmyslové škole (1919–1922) u Emanuela Dítěte. Na začátku dvacátých let započala celoživotní, nebývale plodné tvůrčí partnerství s malířem Jindřichem Štyrským. Oba umělci se v roce 1923 připojili k avantgardnímu sdružení mladé české generace Devětsil. Na konci roku 1925 se společně vydali do Paříže, kde následujícího roku vyhlásili vlastní umělecký směr – artificielismus, který představoval jakousi výtvarnou paralelu poetismu a originální alternativu k surrealismu a abstrakci jako vůdčím proudům tehdejší pařížské avantgardy. Redukcí iluzivního prostoru rozehrála fascinující hru forem a barev, inspirovanou často tématy tržišť, cirkusů či pouličních kejklířů. Obraz měl vycházet z citové představy, ze „vzpomínky na vzpomínku“. K navození požadované lyričnosti a senzibility užívali originální techniky stříkání přes sítě a šablony a vmíchávání cizorodých materiálů do barvy.

 

Po návratu do Prahy a na počátku třicátých let se z plošné bezpředmětné barevné struktury začaly vylupovat plastické novotvary a záhadné, často neurčitě definované objekty (mušle, vejce, krystaly či oční bulvy). Tato tendence k surrealistickým námětům vyvrcholila na jaře 1934, kdy se Toyen stala spoluzakladatelkou Skupiny surrealistů v ČSR, jež pracovala v přímé součinnosti s pařížskou skupinou André Bretona, který roku 1935 dokonce přijel do Prahy. Od poloviny třicátých let nabývá autorčina již dosti agresivní imaginace stále zřetelnějšího politického zabarvení. Objekty se objevují v znepokojivých, nelogických souvislostech, a otevírají tak prostor pro naše podvědomí (Úděs, 1937). Důležité mezinárodní kontakty i domácí úspěchy však radikálně přerušila válka, během níž vznikaly jedinečné soubory kreseb Střelnice (1940) a Schovej se válko! (1944). Po válce, s tušením komunistického převratu, odešla Toyen v roce 1947 s básníkem Jindřichem Heislerem do Paříže, kde zůstala v exilu až do konce života. Zde dále tvořila v surrealistickém duchu. Dematerializace forem, k níž umělkyně v této době přirozeně dospěla, aby mohla bezprostředně zobrazit své vize a vnímání světa, se přitom pohybuje na hranici abstrakce a reality a neztrácí nic ze svého osobitého malířského pojetí. Zasazením scény do noční krajiny Toyen tematizovala neuchopitelnost a proměnlivou atmosféru snů, nočních můr i vlastního nevědomí.