Stanislav Kolíbal (✱ 1925)

 

Stanislav Kolíbal patří bezpochyby k nejzásadnějším osobnostem nejen českého umění posledního půl století. Jeho průkopnická tvorba, trvající neuvěřitelných sedm desetiletí, kriticky projednává slovník geometrické abstrakce, umění minimalistického, konceptuálního a Arte Povera. Ve svých sochách, instalacích, kresbách a ilustracích důkladně prozkoumává vztah mezi dokonalostí a nedostatečností, stabilitou a labilitou, jednoznačností a nejednoznačností nebo jistotou a nejistotou. Kolíbal umělecky dozrál bez slepého přejímání cizích schémat a soustředěně pracoval na vlastní agendě: rozvíjení jazyka os a možností jejich kompozice, a to vždy s vytříbeným smyslem pro účinky vnitřního napětí díla a přesné navození prostoru.

 

Studoval v Praze nejprve grafický design na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (1945–1951) a poté scénografii na Akademii múzických umění (1951–1954). Zpočátku se věnoval především ilustrování a scénickým návrhům, brzy ale vzrostl jeho zájem o sochu. V šedesátých letech náležel k umělecké skupině UB 12. Po roce 1963 obrátil svou pozornost k abstraktním geometrickým formám, blízkým některým principům konstruktivismu a minimalismu, k nimž ale přistupoval naprosto osobitým způsobem. Pracoval s rozmanitými materiály (sádrou, kovy, dřevem, překližkou, železem, olovem apod.) a na konci šedesátých let obohatil svůj repertoár i o kresby barevnými, později černými propiskami a akvarelem. Ve zralém období sedmdesátých let se již dávno plně vřadil do mezinárodních souvislostí, vystupňoval hloubku promyšlenosti kompoziční skladby a zahrnul nové materiály (sklo, provázky a nitě). Zejména v letech devadesátých se účastnil desítek výstav a přehlídek doma i v zahraničí a jeho práce si vydobyly své zasloužené místo ve světových galeriích. Dodnes tvoří v Praze a nadále se zabývá možnostmi zachycení ubíhajícího času a pomíjivosti života.