Jindřich Štyrský (1899–1942)

Jindřich Štyrský byl mužem nebývalého uměleckého záběru a organizačního nadání, což mu umožnilo stát se klíčovým představitelem meziválečné avantgardy. Zabýval se fotografií, kolážemi, malbou, grafikou, knižní ilustrací, poezií i scénografií. Jeho osobitá artificiální a surrealistická tvorba, odvážné a pokrokové koláže i rukopis – výrazově silný, a přesto dodávající malbám na křehkosti – dodnes oslovují nejen české, ale i evropské publikum a patří k nejzajímavějšímu, co české umění první poloviny dvacátého století vyprodukovalo.

 

Modernistické tvarosloví si Štyrský osvojil na pražské Akademii, kde studoval na začátku dvacátých let (u Jakuba Obrovského a Karla Krattnera). Zpočátku tvořil zejména v duchu poetistického naivismu a lyrického kubismu, v němž by se dalo již tušit něco z imaginativnosti jeho pozdější tvorby. V roce 1922 se seznámil s Marií Čermínovou, později známou pod pseudonymem Toyen, která se záhy stala jeho spřízněnou duší po stránce umělecké i lidské. Roku 1923 vstoupila dvojice po boku teoretika a umělce Karla Teigeho do skupiny Devětsil. V této době Štyrský teoreticky i malířsky dospěl k magickému realismu a poetismu (např. Souvenir, 1924), čímž postupně proměnil původně sociální tematiku skupiny. Mezi lety 1925–1928 se s Toyen vydali na cestu po Evropě a zabydlili se v Paříži, kde založili svůj vlastní umělecký směr zvaný artificialismus – české odvětví surrealismu a výtvarnou paralelu poetismu. Artificielistický obraz měl vycházet z citové představy, ze „vzpomínky na vzpomínky“, a to zcela proti logice paměti. Kladli důraz na lyrickou atmosféru, vzrušení i zjemnění lidské senzibility, čehož dosahovali stříkáním barev přes sítě a šablony.

 

Po návratu do Prahy byl umělec v letech 1928–1929 šéfem výpravy Osvobozeného divadla a spolu s Toyen vystavoval nejen v Čechách, ale i v zahraničí (kromě Paříže např. ve Vídni). V tvůrčím období, završeném proslulou výstavou Poesie 1932, se Štyrský již zaobíral tematikou surrealistickou: sny, jejich záznamy, prožitky a jejich reflexí. Na jeho plátnech se objevují záhadné objekty a fantómy, vzniká cyklus Kořeny, ale také řada barevných koláží (např. pornografické fotokoláže ve vlastní knize Emilie přichází ke mně ve snu z roku 1933). Roku 1934 se Štyrský stal (spolu s Toyen, Bohuslavem Broukem, Vítězslavem Nezvalem či Karlem Teigem) spoluzakladatelem Skupiny surrealistů v ČSR v Praze, načež, na pozvání surrealistů pařížských, odjel v roce 1935 zpět do Paříže. Zde se až do počátku čtyřicátých let věnoval například motivům očí a rukou a jejich bohaté symbolice, která se do jeho výtvarné i literární tvorby propisovala už v předchozím desetiletí. V Paříži Štyrský vážně onemocněl a konce druhé světové války se již nedožil.