Jan Kubíček (1927–2013)

Jan Kubíček byl důležitým představitelem českého konstruktivně koncipovaného umění, založeného na matematických principech, symetrii a sériovém opakování. Věnoval se malbě, grafice, ilustraci, fotografii, topografii, a patřil k zakladatelským osobnostem české serigrafie. Důležitým prvkem se pro něj stal samotný proces řízení malby, kterým zkoumal formální a kompoziční vlastnosti jednotlivých prvků. Za pomoci speciálně vyvinuté techniky šablon prošel přes ojedinělou formu lettrismu až ke zcela autonomnímu, geometricko-abstraktnímu výtvarnému projevu, jímž se zařadil k nejdůležitějším abstraktním tvůrcům u nás (vedle Zdeňka Sýkory, Vladislava Mirvalda či Milana Grygara).

 

Po pražské Státní grafické škole pokračoval ve studiu umění v letech 1949–1953 na pražské Uměleckoprůmyslové škole (u Josefa Nováka) a posléze, v letech 1954–1957, na pražské Akademii múzických umění (u Františka Tröstera). Inspiraci čerpal zpočátku z odkazu Skupiny 42, zejména tvorby Františka Hudečka. K vlastnímu svébytnému rukopisu došel na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy vytvářel díla nanášením barevných laků na lepenkový či kovový podklad, a souběžně se zabýval tvorbou asambláží a koláží. V roce 1968 vystavoval v Německu, vystavování doma mu však po tomto roce bylo znemožněno. Na počátku sedmdesátých let završil zkoumání možností a variací různých geometrických modelů obrazovými sériemi zabývajícími se vztahem linie a plochy, v nichž, podobně jako Zdeněk Sýkora, využil ke konstrukci kompozic principu náhody. Od konce sedmdesátých let se do čela umělcova zájmu dostal princip dislokace (vyjmutí určitého elementu a jeho posunutí v prostoru). Původní převažující útvar, čtverec, pozvolna vystřídaly kruhy a půlkruhy a oblíbenou černobílou kombinaci nahradila bohatá škála barev. Jeho dílo se u nás dočkalo plného docenění až po roce 1989, a to přesto, že v zahraničí již určité povědomí o jeho tvorbě díky významným mezinárodním přehlídkám existovalo.