František Kupka (1871–1957)

František Kupka byl postavou neobvyklé šíře a mnohostrannosti – geniální malíř, grafik, kreslíř do satirických periodik, ilustrátor, intelektuál, filozof a vizionář. Většinu života prožil v Paříži a svým dílem se nesmazatelně zapsal do dějin české i světové výtvarné tvorby. Ojedinělý je mimo jiné i tím, že si během své umělecké kariéry zvolil jen několik málo motivů, ke kterým se neustále vracel a s jejichž pomocí řešil problémy vztahů barev a forem.

 

V mládí se vyučil sedlářskému řemeslu, ale jelikož při práci na vývěsních štítech projevil velký malířský talent, byl na přímluvu rodinného přítele poslán nejprve do řemeslnické školy v Jaroměři (1886) a posléze na pražskou Akademii výtvarných umění (1887–1891). Vystudoval u prof. Františka Sequense, načež odešel do Vídně (1891–1895) k prof. Augustu Eisenmengerovi, odkud se nakonec vydal roku 1895 na studijní cestu do Paříže. Během studií na École des Beaux-Arts se živil malováním plakátů, vyučoval náboženství, a dokonce vystupoval jako spiritistické médium. Od roku 1901 kreslil pro satirické časopisy jako Cocorico, La Plume či L'Assiette au Beurre (alba Peníze, Náboženství a Mír). Kolem roku 1911 se Kupka a jeho přátelé (Albert Gleizes, Francis Picabia, Roger de La Fresnaye, Fernand Léger, Jean Metzinger, básník Guillaume Apollinaire ad.), z nichž někteří založili proslulou skupinu Section d’Or (Zlatý řez), sešli v okolí pařížského předměstí a podle vlastní vize formovali tehdy se rodící principy moderního umění: orfismus, futurismus, kubismus, kubofuturismus či rayonismus.

 

Doba intenzivních osobních studií a zájmu o teorie barev vede k abstraktním obrazům. První pokusy s plastickými kvalitami barev jej vedou k vnímání obrazu jako melodie, vyrovnané harmonie, což z něj dělá jednoho ze zakladatelů moderního abstraktního malířství. Silný vztah k hudbě přivedl umělce, podobně jako jeho pařížské kolegy, manžele Soniu a Roberta Delaunayovi, k rozvinutí specifického výtvarného směru – orfismu. Malířovou touhou bylo tvořit nikoliv podle přírody, ale vycházet ze stejných principů a zákonitostí jako příroda sama. Postupně dospěl k ztvárnění abstraktní ideje pohybu pomocí dvou barev – výsledkem se stalo ikonické plátno Amorfa. Dvoubarevná fuga, jež je prvním abstraktním obrazem (společně s Amorfou. Teplou chromatikou), jenž byl představen veřejnosti na pařížském Podzimním salonu v roce 1912. Studie k těmto obrazům umělce dále vedly k práci s plochami barev, abstraktní linií, bodem (cyklus Vertikálních plánů, Sólo hnědé čáry apod.); fascinace mikro- a makro- kosmem pak například k sériím Kosmických jar.

 

V roce 1914 vstoupil Kupka do francouzské armády, kde pomáhal organizovat československé legie, vypracoval se k hodnosti kapitána, a byl dokonce vyznamenán Řádem důstojníka Čestné legie. Po válce byl jmenován profesorem pražské Akademie, na níž od roku 1920 také přednášel, než přednáškovou činnost přenesl do Paříže, kde se staral o československé stipendisty. V letech 1919–1938 se Kupkovým hlavním podporovatelem stal pražský podnikatel Jindřich Waldes. V roce 1926 vydal Kupka v Paříži grafické album s názvem Čtyři příběhy bílé a černé, v němž představuje završení všech morfologických problémů, jimž se do té doby věnoval, zastoupeny jsou tu tedy cykly organické, trojhranné, kosmické, vertikální a diagonální. Kolem druhé světové války a po válce byl Kupka zaujat mechanismy; tvoří sérii energetických a mechanických kompozic, na níž postupně navazuje, zejména v období činnosti skupiny Abstraction-Création, cyklem Čistých forem – syntéz či Sérií C.