Zdeněk Sklenář (1910–1986)

Artificialismem inspirovaný svět obrazové skutečnosti sloučený s výtvarným zájmem o umění rudolfinské doby tvoří autentické dílo českého malíře, grafika a ilustrátora. Jako umělec-solitér vytvářel technicky originální krajiny, zátiší a figurální obrazy, nechaje se přitom vést imaginací baudelairovských básní a surrealistickým principem náhody. Po tříměsíční čínské cestě, podniknuté v polovině padesátých let, přetvořil své zkušenosti do vizuálně bohatých kompozic spojujících abstraktní umění s poetikou čínské kaligrafie. Vliv manýristického umělce Giuseppa Arcimbolda je patrný v jeho pozdější tvorbě, kdy vplétal do labyrintu znakové sítě i jiné motivy, jako například zátiší, krajiny, tváře či figury.

 

Po ukončení středoškolského vzdělání byl v roce 1929 přijat na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde studoval u profesora Arnošta Hofbauera. Během studijních let věnoval pozornost domácímu současnému i tradičnímu umění, paralelně se začal zajímat i o čínské umění. V roce 1939 úspěšně ukončil studium, v roce 1944 však byla jeho díla zařazena na seznam českého takzvaného zvrhlého umění. Po skončení druhé světové války podnikl cesty do Paříže, vystavoval v Topičově salonu a působil jako asistent u profesora Františka Muziky na Uměleckoprůmyslové škole. V roce 1955 odjel na tříměsíční pobyt do Číny, což velice ovlivnilo jeho další tvorbu. V druhé polovině padesátých let podnikl studijní cesty do Amsterodamu, Benátek, Říma, Florencie a Vídně, aby se seznámil s díly starých mistrů, zejména Rembrandta a Arcimbolda. V letech 1968–1976 působil jako profesor na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a paralelně se věnoval výstavní činnosti, například na Biennale Internazionale d’Arte ve Florencii, kde dostal zlatou medaili za obrazy s čínskou tematikou. Na konci svého života se dle příkladu východní filozofie věnoval psaní svých pamětí.