Zdeněk Sýkora (1920–2011)

Zdeněk Sýkora zaujímá výhradní místo na poli české umělecké scény druhé poloviny 20. století, v zahraničí patří mezi nejvyhledávanější české umělce a jeho práce jsou součástí galerií ve Vídni, Paříži či Norimberku.

 

Po absolvování lounské reálky studoval na Vysoké škole báňské v Příbrami (1938–1939), jeho studia však přerušilo uzavření vysokých škol v roce 1939. Do konce druhé světové války pak pracoval na železnici, první malířské pokusy ale pochází už z roku 1940. Po válce vystudoval výtvarnou výchovu, deskriptivní geometrii a modelování na Univerzitě Karlově v Praze (zde od roku 1947 sám vyučoval, 1966 se stal docentem malby). Po počátečním experimentování se surrealismem a kubismem se od konce čtyřicátých let věnoval krajinomalbě, v níž zachycoval zejména okolí rodných Loun. Jeho krajiny postupně prošly několika stylovými proměnami (od realismu přes impresionismus a fauvismus), než se umělec propracoval k tvarově a barevně redukovaným obrazům konce padesátých let (cyklus tzv. Zahrad). Rozhodující obrat v tvorbě pro Sýkoru znamenalo setkání s kolekcí děl Henriho Matisse v petrohradské Ermitáži roku 1959. Během velmi krátké doby dospěl k abstraktnímu výtvarnému výrazu. Kompozici založil na vztazích základních geometrických tvarů, které brzy začal organizovat na principu mřížky. Tento postup byl výsledkem jeho snahy o objektivizaci a redukci výrazových prostředků a je ve své podstatě blízko myšlenkám neokonstruktivismu, ale také americké malbě hard-edge.

 

Na přelomu let 1962 a 1963 pracoval Sýkora na svých prvních „strukturách“ (Šedá struktura, 1962), na podzim 1963 stál u vzniku pražské tvůrčí skupiny Křižovatka. Od roku 1964 pak vznikaly první struktury za použití počítače, což jej zařadilo mezi světové průkopníky této metody s významným postavením na mezinárodní výtvarné scéně a jeho díla se dostala do předních evropských a amerických sbírek. V letech 1967–1969 se Sýkora realizoval též v architektuře. V období sedmdesátých let úplně opustil oblast geometrických struktur a rozvinul nový, na nahodilosti založený systém liniových prací, jejichž podoba, barva i vzájemné křížení byly určovány náhodnými čísly generovanými počítačem. V roce 1980 odešel do důchodu a věnoval se pouze malířské tvorbě. V roce 2003 mu francouzský ministr kultury udělil titul rytíře Řádu umění a literatury a v roce 2005 obdržel prestižní rakouskou cenu Herberta Boeckla.