Ota Bubeníček (1871–1962)

Pohledy do krajin českého venkova v podání domácího mistra plenérismu a prominentního žáka Mařákovy krajinářské školy vynikají osobitou syntézou secese a postimpresionismu, přičemž jeho moderní pojetí štětcového rukopisu, koloritu a kompozice vypovídá rovněž o absorpci vlivů současného umění jeho doby. Bubeníček pocházel z umělecky založené rodiny. Pracoval zprvu jako litograf v pražské Haasově litografii, v letech 1899–1904 pak studoval na pražské AVU u prof. Julia Mařáka a Rudolfa Otta von Ottenfelda. Roku 1905 získal Hlávkovo cestovní stipendium a podnikl zahraniční cesty do Mnichova a Paříže. Ve své krajinářské tvorbě se soustředil na zobrazení českých návsí s chaloupkami obklopenými košatými stromy a cestami, doplněných dalekými výhledy. V roce 1907 odjel jako stipendista na studijní cestu do Francie, Belgie a Holandska. Po návratu do Prahy proběhla v roce 1909 souborná výstava jeho děl v Topičově salonu. Vedle malířství byl také vášnivým loutkářem; roku 1914 se stal jedním ze zakladatelů Loutkového divadla Umělecké výchovy na Vinohradech. Během první světové války se věnoval restaurování fresek bavorského malíře Kosmy Damiána Assama v kostele sv. Mikuláše na Starém Městě pražském. V meziválečném období pobýval na Slovensku a Vysočině, kde se nepřestával věnovat krajinářské tvorbě. Roku 1932 vystavoval v Obecním domě spolu s Františkem Kavánem a Jaroslavem Panuškou. V témže roce se usadil v jižních Čechách, v Mladé Vožici u Tábora, kde maloval až do konce svého života roku 1962. Zanechal po sobě významné malířské a loutkařské dílo.