Tato půvabná ženská busta je studií k jedné z nejslavnějších Štursových soch, Messalině, uchovávané ve sbírkách Národní galerie. Jan Štursa, jeden ze zakladatelů českého moderního sochařství a profesor na pražské Akademii, zasvětil velkou část své tvorby hledání způsobu, jak zachytit ideál smyslně krásné ženy. Inspirován kritikou Karla Martena románů Chiméra od Louise Dumonta a Messalina od Alfreda Jarryho, vybral si k tomuto účelu jako předlohu Valerii Messalinu, manželku římského císaře Tiberia Claudia, jež byla donucena k sebevraždě poté, co se vraždou manžela pokusila o státní převrat. Prezentované dílo je vyvrcholením Štursovy záliby znázorňovat ženská těla naplněná určitým druhem vnitřní energie: éteričnosti, melancholie, oduševnělosti a, v tomto případě zejména, smyslnosti. Pevnou skulpturální koncepcí, skvěle promyšleným otáčivým pohybem hlavy, plastičností a celkovou kompoziční vyvážeností došel autor k zobrazení antické hrdinky jako ztělesnění tragického dramatu i omamující ženskosti. Na zpracování díla v růžovém mramoru se zřejmě v počáteční fázi podílel hlavní Štursův kolega Otakar Velinský, jak tomu ostatně bylo i u dalších plastik v kameni. Ten zároveň vytvořil i řadu reprodukcí sochařských děl svých slavnějších kolegů, včetně řady děl Jana Štursy. Tato Hlava Messaliny, zachycená na snímku z opuštěného autorova ateliéru na pražské Akademii v roce 1925 (J. Mašín: Jan Štursa, Praha 1981, obr. č. 49), tak posloužila jako předloha několika Velinského reprodukcí. Dílo pochází z významné pražské prvorepublikové sbírky, jejíž majitelé jej získali přímo z ateliéru autora. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. J. Machalickým.