Jakub Schikaneder, ojedinělý tvůrce umělecky činný téměř rovným dílem ve století devatenáctém i dvacátém, od počátku své umělecké kariéry postupně zrál, jeho dílo krystalizovalo, nacházelo nové podněty a neustále se vyvíjelo, nepřerušovaně až do jeho skonu. Měl také veškeré předpoklady spočívající v dokonalé průpravě na pražské Akademii a studiu v Mnichově. Projevoval se nejprve volbou angažovaných, sociálně kritických výjevů, následně se mu staly inspirací osamělé ženy v krajině či městě, tiché večery, obrazy opuštěné krajiny a nakonec i teskné městské interiéry ovlivněné jeho osobně prožitým vztahem k Praze a jejím mizejícím krásám. Spojnicí těchto období bylo jak romantické uchopení a projekce momentálních nálad, tak stejnou měrou i hluboká introspekce do pocitů a bolesti člověka a sdělnosti konkrétního místa. Jedná se v jeho případě také o projev „postupující ve směru od realistického svědectví k lyrice obrazového snění“. Předkládaná práce ze zralého období operuje s tím, co je autorovi nejvlastnější – tedy s romanticky laděným nahlížením na realitu, zadumaností, náladou chodců překypujících vlastními emocemi, vzpomínkami, sněním či úzkostí. Schikaneder tak přispěl svým dílem prostřednictvím výtvarného vyjádření k celkovému intelektuálnímu ovzduší pražského prostředí, které bylo na přelomu epoch utvářeno mj. myšlenkami Karla Hlaváčka, Jiřího Karáska ze Lvovic či Rainera Marii Rilkeho. Pražské Podskalí, které v době vzniku obrazu v této tvářnosti velmi pravděpodobně už neexistovalo, je tu pronikáno zcela typicky několika vzájemně nezávislými měkce rozostřenými nepřímými zdroji umělého světla vycházejícího z přízemního krámku, bytu v prvním patře a rozžaté lampy za rohem; veřejné osvětlení v ulici, kudu prochází žena, pohaslo, jak typické. Doprovázena věrným čtyřnohým čmuchalem je zde jedinou protagonistkou a opět připomíná zvyšující se zájem o místo ženy v dobově převážně maskulinně orientované společnosti. Dokonalé a zcela nezaměnitelné malířské zpracování navíc ještě umocňuje nevšední divácký zážitek. Dílo je prezentováno ve vkusné dobové adjustaci. Plátno bylo navíc publikováno a reprodukováno v autorově poslední monografii, vydané u příležitosti souhrnné výstavy v Národní galerii v Praze, i v dřívější literatuře (T. Vlček: Jakub Schikaneder, 1855–1924, malíř Prahy přelomu století, Praha 1998, kat. č. 45; V. Hulíková, ed.: Jakub Schikaneder, 1855–1924, Národní galerie, Praha 2012, repro. kat. č. 97). Představované dílo má nezpochybnitelné galerijní hodnoty, a může tak být ozdobou každé významné sbírky. Při konzultacích posouzeno prof. R. Prahlem, CSc., a PhDr. Š. Leubnerovou.