T. F. Šimon se narodil v Železnici u Jičína jako jedno ze sedmi dětí a pokřtěn byl František Jan – dívčí jméno své matky začal připojovat ke svému až v Paříži, aby se odlišil od dalších umělců s obvyklým jménem „Simon“. Výtvarný talent projevoval již záhy; na základní škole doprovázel výklad svého učitele kresbami křídou na tabuli, roku 1891 navštívil Jubilejní výstavu v Praze, a již v sedmnácti letech byl po absolvování zkoušek přijat na pražskou Akademii do ateliéru Maxmiliána Pirnera, malíře, ilustrátora a kreslíře tvořícího v intencích akademických a symbolistických principů. V Pirnerově ateliéru byl zapsán až do roku 1900 a společně s Milošem Jiránkem, Karlem Myslbekem či Hugem Boettingerem tvořil skupinu, jejíž vazby přetrvaly i za branami akademického studia. Pirnerova výuka, vyvěrající z principů novoromantismu, stála pevně na základech dokonalého studia aktu, zásadním byl také obsah a motiv, který byl přetvářen do formy alegorie, jejíž podoba balancovala na hranici naturalismu s idealismem a realismu se symbolismem – toto byl dobově podmíněný fenomén, ve kterém bylo formováno i Šimonovo výtvarné vzdělání, které obzvláště z počátku nebylo prosto ani inspirace dílem Vojtěcha Hynaise a jeho vzletným luminismem. A právě z tohoto podhoubí, a nejspíše také díky inspiracím anglickými prerafaelity či německými novoromantiky, vyrostlo i představované dílo nesoucí označení Dívka s harfou. T. F. Šimon je české veřejnosti znám především závanem bretaňských pláží, pařížských bulvárů a později i vůní exotických destinací. Rozlišit však lze i rané, krátké, a tedy i vzácné symbolistní období, kam patří kupř. obrazy Jaro a Symfonie (1902), personifikace v secesně stylizovaném přírodním prostředí s trochou melancholie – trojici doplňuje právě Dívka s harfou, využívající stejné zobrazovací postupy a představující s největší pravděpodobností alegorii hudby, jejíž zobrazení se opírá o světlo a barvu jako hlavní stavební kameny. Subtilita detailu, celkové uchopení kompozice i dynamika větru strhávajícího celý obraz, harfu, stromy i samu harfenistku do jednoho divokého proudu – to vše jsou mistrně zvládnuté momenty prokazující Šimonovu ranou vyzrálost, která mu později poskytla základ pro osobitý rozvoj. Význam, který této práci Šimon přikládal, ilustruje nejen její formát a pečlivost provedení, ale i dochovaná fotografie z ateliéru, kde je autor zachycen před tímto konkrétním plátnem. Mohlo se jednat i o klauzurní či ročníkovou práci, jejímž prostřednictvím umělec obhajoval své studium před akademickou obcí. Tato práce, jež je na trhu s uměním i v celém autorově portfoliu výjimečně vzácná, byla též publikována v odborné literatuře (M. Rakušanová: Bytosti odnikud, metamorfózy akademických principů v malbě 1. poloviny 20. století, Praha 2008, repro. str. 146, kat. č. 121). Při konzultacích posouzeno PhDr. Š. Leubnerovou a Mgr. M. Dospělem, Ph.D. Přiložena odborná expertiza Mgr. P. Kubíka.