Svah rozorané půdy v teplých okrových tónech, dvojspřeží volků – jeden bílý, druhý strakatý – a muž v zeleném klobouku za dřevěným pluhem: jaro, v tomto případě obohacené motivem orání, bylo námětem, k němuž se Lada znovu a znovu vracel jako k nevyčerpatelné studnici své výtvarné paměti. Kompozice se vine od prvního plánu s bílými kamennými božími muky vzhůru přes rozlehlý dvůr selské usedlosti s modrými okenicemi a mohutnou vstupní branou až k bílému kostelíku s cibulovou věží na hřebeni kopce, vycházejícího z inspirace kostelem sv. Václava v Hrusicích, jež se Ladovi staly výtvarným synonymem pro pojem „domov“. Silná obrysová kontura, osvojená desetiletími ilustrátorské práce, nezapírá příbuznost s lidovou grafikou. Plošná perspektiva – políčka a cesty kladené v horizontálních pásech bez zkracování do hloubky – není ani tak stopou jednostranné slepoty jako spíše hluboce ustáleným výtvarným jazykem. Kvetoucí jablůňky rozestavěné po svazích v rytmizovaném sledu dodávají obrazu dekorativní lehkost, kterou kvaš podtrhuje svou tělnatou, světlo pohlcující vrstvou. Ladova idylická vize venkova hovoří dvojím hlasem – jako živá vzpomínka na konkrétní krajinu dětství i jako výtvarný argument vůči době, která na takový svět téměř zapomněla. Prezentováno v původní adjustaci, včetně pasparty. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. P. Pečinkové, CSc. (cit.: „[…] Lada často rozvíjel své motivy, které se mu osvědčily, v řadě příbuzných variací. Téma polních prací a speciálně orání není v jeho tvorbě příliš časté, ale ve čtyřicátých letech se objevuje několikrát. […]“).