Antonín Mánes, jedna ze zakladatelských osobností české krajinomalby 19. století, se zde v kabinetním formátu prezentuje velmi sevřenou a hutnou scénou, jejímž námětem se stal prastarý osamělý románský kostelík, chráněný společně s malým hřbitovem nízkou kamennou zdí. V duchu námětu samotného a se zřetelem k starší tradici nesené nejen starými holandskými mistry, ale i Mánesovým učitelem Karlem Postlem lze předpokládat, že zářivé nebeské těleso vykukující na svažitém horizontu nebude sluncem, ale spíše měsícem jakožto rekvizitou nezbytnou pro nokturnové vyznění celé scény. Přírodní element tu obklopuje architekturu, jako by ji zcela pohlcoval svou divokostí a bujností listoví. Časové zařazení díla kolem roku 1830, tedy do autorova zralého tvůrčího období, se opírá o vývoj jeho stylu, jenž od původně klasicistní ideálně komponované krajiny tíhl od poloviny dvacátých let spíše k Máchovu literárně orientovanému romantismu. Srovnání s jedním z nejznámějších autorových děl označovaným jako Krajina se zříceninou opatství Kelso (olej na plátně, 1827–1828, 60,5 × 84 cm, Národní galerie v Praze, inv. č. O 1254) nejenže motivicky podporuje tento datační rámec, ale i v provedení, modelaci krajiny a suverénním zachycení detailu hovoří o Mánesově autorství. Obraz byl prezentován roku 1953 Jednotou umělců výtvarných v Praze na výstavě Z dílen českých mistrů XIX. století (v doprovodném katalogu uvedeno pod kat. č. 79). Dílo bylo kdysi získáno z pražské Lobkovické kolekce a pochází z významné prvorepublikové sbírky Františka Venery. Při konzultacích posouzeno prof. R. Prahlem, CSc., a PhDr. Š. Leubnerovou.