Trojice stromů v bílém jarním květu stojí v popředí jako tichá hráz před rozevlátými zlatavými kopci provensálské krajiny: kompozice prostá, a přece naléhavě přítomná. Pevná tektonika horizontů a jasně oddělené barevné plány svědčí o hluboké znalosti klasické francouzské tradice; ne nadarmo bylo Kubínovo jméno nejednou skloňováno v přirovnání ke Camillu Corotovi, jemuž byl blízký oním klidným, neokázalým vhledem do krajinného řádu. Stromy se stávají strukturálními pilíři obrazového prostoru, jež nesou celou tíhu kompozice; květy jen z části pokryté větve prostupují světlým nebem s grafickou přesností bytostného kreslíře. Malíř přitom pracoval metodou „morceau par morceau“ (část po části), jež neumožňovala přemalování, a každý nanášený tah tak od počátku nesl plnou zodpovědnost za výsledný tvar. Zemitá barevná škála je nositelem prostorové pravdy, aniž by sklouzávala k dekorativní efektnosti. Kubínova charakteristicky neoklasicistní krajina přestává být náladovým výjevem a stává se zhmotnělou úvahou o řádu, světle a míře.
Pochází z významné pražské sbírky. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. K. Srpem. Přiložena odborná expertiza PhDr. R. Michalové, Ph.D. (cit.: „[…] Posuzované dílo ‚Krajina z Provence (Tři kvetoucí mandloně)‘ představuje Coubinovu krásnou a kvalitní práci, jež je výsledkem důvěrné znalosti jeho ‚nejvlastnějšího hájemství‘ […]. Jako by tu současně, v liduprázdné krajině, kde je vše tiché a smírné, metaforicky ztvárnil věčný koloběh přírody – i lidského života. […]“).