Líbezný výjev dětského hraní na pěšině za vsí nelze číst jinak než jako vědomou protiváhu dobové tísně prvních let nacistické okupace. Ladovo venkovské universum není pouhou nostalgií, nýbrž mlčenlivým gestem vzdoru prostřednictvím obrazu nezlomené české každodennosti. Kompozice je vystavěna na principu pásového vrstvení prostoru – od dětí hrajících v popředí na babu pod dohledem poslušného psiska přes zelenající se náves až po bílé chaloupky s doškovou střechou a kostelní věž v průhledu. Vnitřní rytmus scény je určen útlými jablůňkami posetými bílými kvítky, působícími dojmem jemného chmýří. Zdánlivá dětská naivita kresby je výsledkem dlouhodobě kultivovaného výtvarného řádu, v němž každá figura zaujímá přesně vyměřené místo bez nároku na iluzivní hloubku. Ve čtyřicátých letech Lada tuto polohu autonomních vesnických výjevů intenzivně rozvíjel souběžně s knižní ilustrací, přičemž kvaše na papíře představovaly svébytný a završený celek. Dokladem přímého osobního vztahu autora k dílu je mimořádná provenience: pochází ze sbírky Jiřího Poláška, majitele lékárny U Zlatého hada na Národní třídě, který byl v kontaktu s umělci své generace a dílo získal darem přímo od Josefa Lady. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. P. Pečinkové, CSc. (cit.: „[…] Předložený obraz představuje variaci jednoho z Ladových klíčových témat – dětských her. Ladovy knížky Vzpomínky z dětství (1937) a Kronika mého života (1942) dosvědčují, jak hluboce je jeho tvorba zakotvena v zážitcích z dětství. Episody, o nichž zde vypráví, rozvíjí paralelně ve svých ilustracích i v cyklech svých obrazů. […]“).