Olbram Zoubek (1926–2017)

Zlaté odlesky zvýrazňující do očí bijící tragičnost člověka v jeho bytí představují v díle tohoto českého sochaře prvek, který je neoddělitelně spjat s jeho protáhlými figurami řeckých múz, vznášejících se torz či biblických postav. Patetické pnutí lidské psýché je ztělesněno zejména v expresivně pojatých tvářích, ale také v gestech natažených či zdvižených rukou symbolizujících odevzdání, úžas, radost či zvídavost. Tělesná hmota, redukovaná na základní články s akcentem na vertikalitu, je dramaticky modelována za pomoci cínu, olova, cementu a zlata. Olbram Zoubek patřil k silné generaci, jež nastoupila po druhé světové válce, a jeho díla jsou dodnes vysoce ceněna českou uměnímilovnou společností. Kultivace veřejného prostoru celé České republiky a rozvoj české architektonické plastiky patří k dalším zásluhám tohoto sochaře.

 

Po absolvování krátké kamenosochařské praxe u sochaře Otakara Velínského studoval v letech 1945–1952 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru profesora Josefa Wagnera, kde se mimo jiné od roku 1951 věnoval i restaurátorské praxi. Během studia potkal svou budoucí manželku Evu Kmentovou, která se též stala významnou českou sochařkou. S tou v roce 1958 vstoupil do tvůrčí skupiny Trasa a výstav skupiny se účastnil až do roku 1969. V roce 1968 sejmul posmrtnou masku Jana Palacha a vytvořil jeho náhrobek na Olšanských hřbitovech (1970), což vedlo k nesouladu s tehdejší komunistickou ideologií. Přestože se v letech 1974–1991 věnoval restaurování sgrafit na zámku v Litomyšli, v osmdesátých letech 20. století působil i na neoficiální české výtvarné scéně a undergroundových akcích.  Kromě své oficiální i neoficiální výtvarné činnosti působil v letech 1976–1982 jako profesor sochařství a externista pro obor architektury na Akademii výtvarných umění v Praze. Jeho dílo došlo velkého uznání ještě za umělcova života; v roce 1990 dostal Národní cenu České republiky, v roce 1996 byl oceněn medailí Za zásluhy I. stupně.