Václav Špála (1885–1946)

Malíř Václav Špála se řadí mezi nejvýznamnější osobnosti českého předválečného a meziválečného umění. Toto výsadní postavení si vysloužil svou citlivostí při práci s barevnými odstíny a ohromujícím talentem pro redukci tvaru na plochy při zachování měkkého štětcového rukopisu.

 

Špála započal svou jedinečnou uměleckou dráhu na škole uměleckého zámečnictví v Hradci Králové, na niž navázal soukromým doučováním u Františka Engelmüllera a posléze studii na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a na pražské Akademii u profesorů Franze Thieleho a Vlada Bukovace (1903–1908). V počátcích tvorby čerpal inspiraci, podobně jako řada jeho vrstevníků a později kolegů ze slavné skupiny Osma, především z aktuálních zahraničních uměleckých vzorů (Edvarda Muncha, Paula Cézanna, Vincenta van Gogha), s nimiž se seznámil během cest po Evropě. Raná tvorba je tak ve znamení tříbení vlastního osobitého stylu při osvojování umění expresionismu, raného kubismu a pro něj klíčového fauvismu, jenž přetavil do vlastní, velice senzuální podoby. Jeho přístup k znázornění ženského aktu a motivů koupání, pradlen a venkovanek je jedním z nejradikálnějších u nás. V roce 1911 vzniká Idyla (Dvě dívky při koupeli) – obraz, v němž Špála poprvé použil typickou kombinaci dvou navzájem kontrastujících a zároveň se vyvažujících barev: teplé červené a studené modré. Inspirací pro tuto přitažlivou barevnou kombinaci (s níž pracoval až do roku 1923) mu byla vzpomínka na dětství na venkově, kde ženy nosily červené spodničky s modrými blůzkami. V následujících letech vystavoval se skupinou Tvrdošíjní a stal se i členem Spolku výtvarných umělců Mánes.

 

Po válce, zejména mezi lety 1923–1926, se do centra jeho pozornosti dostal námět krajiny, moderní a dynamické, v široké škále zelení (tzv. zelené období). Naprostým vrcholem veškerých malířských snah v zachycování přírody se však stalo období navazující, tzv. modré, během nějž si liboval v hrách se všemi odstíny modré a postupně se uchyloval k malbě kytic a zátiší. Kolem roku 1927 jej v jižních Čechách pohltil zájem o okolí Písecka, konkrétně Zvíkovského podhradí, kde se do Vltavy vlévá řeka Otava. Zde je završeno Špálovo hledání barevné harmonie s dominancí zářivého modrého pigmentu obohaceného o paletu teplých červených akordů, ale i zklidnění expresivních malířských linií a ploch. Naprosto výjimečná a sběratelsky atraktivní jsou pak díla malovaná během pobytů v Dalmácii v polovině třicátých let, která oplývají optimismem a výborně vystihují prázdninovou přímořskou atmosféru. S počátkem druhé světové války se Špála uzavřel sám do sebe a hledal, maluje často cézannovsky laděná ovocná či květinová zátiší, nová východiska výrazových cest pro svoji bohatě se rozvíjející tvorbu.