August Bedřich Piepenhagen (1791–1868)

Harmonický soulad subjektivních pocitů malíře, komorního charakteru jeho děl a intimity každodenních výjevů souzní v díle tohoto představitele české krajinomalby. Byť autodidakt, dokázal najít učení v přírodě, a lze jej označit za umělce hlubokého citu a znamenité techniky. Nesmírně plodný a pilný žák studoval v krajině nejrůznější motivy: zalesněné horské stráně, bouře na kraji lesa i na moři, tajuplný svit měsíce či monumentalitu skal s kontrastující hladkostí jezer. Za pomoci rozplývavého světla a jemného štětcového podání vytvářel obrazy přírody naplněné melancholickým sentimentem a emocionalitou. Divák se prostřednictvím Piepenhagenových krajin ocitá v přírodě, kde se nejen odpočívá, ale také přemýšlí a sní.

 

Řemeslu knoflíkáře a prýmkaře se vyučil již ve dvanácti letech u svého otce a poté se vydal na tovaryšskou cestu do Švýcar, kde v Curychu krátce studoval u krajináře Johanna Heinricha Wüesta, představitele švýcarského preromantismu. Zaměstnání však našel v knoflíkářské dílně v Praze, kde se trvale usadil po svém příchodu v roce 1810. V roce 1815 převzal zavedenou knoflíkářskou dílnu Jana Rissbittera, přičemž se paralelně soustavně věnoval malbě krajin. Již za svého života se stal vyhledávaným malířem. Od roku 1822 obesílal Umělecké výstavy Akademie a Společnosti vlasteneckých přátel umění svými pracemi, které dostaly dobré ocenění předními pražskými i vídeňskými kulturními recenzenty. Mnohé zakázky získal díky svým vzorníkům drobných maleb krajin, ve své miniaturnosti podobných knoflíkům. Spojuje jej celoživotní přátelství s malířem Josefem Navrátilem a spisovatelem a krajinářem Adalbertem Stifterem. Vlastnímu malířskému odkazu vyučoval ve své soukromé krajinářské škole své dcery Charlottu a Louisu, ale i svého nevlastního syna Jana Rissbittera ml. Na této půdě se tak utvořila specifická tradice krajinářské malby, protínající 19. století ve dvou generacích, přičemž těžiště významu je ve výjimečně početné a malířský atraktivní tvorbě jejího zakladatele, Augusta Bedřicha Piepenhagena.